Otče náš

Prvenství tohoto volání k Hospodinu pro křesťanství je zřejmé. Je jako žádná jiná, protože nás ji naučil Ježíš Kristus. Svatý Agustin říká, že je to modlitba celého písma svatého, protože v písmu není žádná modlitba, která by se do otče náš nevešla.
Modlit se ji, je tedy pokračováním tradice kterou započali apoštolové, je to připojení se ke Kristu na cestě k nebeskému království. Zvláštní myšlenka potom patří svatému Tomáši Akvinskému, který říká, že Otčenáš je nejdokonalejší modlitba, ale také škola modlitby a života. Dává nám odpověď nejen na otázku, jak se modlit, ale také jak žít, neboli co je v životě důležitější a co méně.

Otče náš
První slovo této modlitby je otec, tedy ten kdo se o mě stará, aby mi nic nechybělo, kdo nade mnou bdí, kdo mě miluje. Každý člověk je určen k lásce. Krásou této modlitby je, že láskou začíná. Začíná oslovením, touhou člověka po Bohu, po rozhovoru, po tom pozvat Krista do svého srdce.
Svatý Jan Zlatoústý obdivuje na Otčenáši, že nezačíná Otče můj, ale náš. Křesťanství je vírou společenství. A už církevní otcové říkali, že kdo řekne, že věří sám za sebe, není křesťan. Křesťanství se uskutečňuje ve společenství a to v plnosti svátosti biřmování. Vždyť při mši v aklamacích odpovídá lid, tedy společenství a společně se také modlí krédo, sanktus i Otčenáš. V obětní misce je spousta hostii a já nikdy nevím, když ji přináším, která je ta má.
Kristus nezemřel za mě, ale za nás a tak si máme uvědomit, že jsme členy církve, tvoříme rodinu, spojeni Duchem svatým a společně očekáváme příchod Krista. O významu církve mluví Kristus jednoznačně: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich" (Mat 18,20). Osobní víra je důležitá, ale nikdy se nesmí realizovat na úkor společenství. Jen si představte, že by kněz v rámci své osobní zbožnosti, četl místo perikop Písma svatého noviny (to je skutečná událost!!), nebo by celou mši jen mlčel, z toho by lid asi příliš nadšen nebyl. Naskýtá se ale otázka proč. Vždyť v lavicích si lid sedí a kleká jak to sám cítí a nikomu to nevadí a přitom právě lid slaví mši svatou. Mše je shromáždění radostně slavící, ne radostně slavícího.

Jenž jsi na nebesích
Odtud Otčenáš není pro agnostiky či ateisty. Bůh je. To je asi jediná vlastnost, kterou mu můžeme přisoudit. Na více náš jazyk a myšlení nestačí. Je to odkaz lásky, vždyť šeptetem se partnerů, co na sobě nejvíce obdivují, čeho si na sobě nejvíce váží a dostaneme překvapivou odpověď že prostě je. I Bůh se představuje překvapivě: JSEM, KTERÝ JSEM (Ex 3,14). Jako bychom se dotýkali mystična. Naše slova myšlení prostě nestačí a my ve světle velikého tajemství nemůžeme ani tušit jak veliký a mocný je Ten, který nás má rád a čeká na nás.
Je tu také druhá věc, po které máme toužit, když splývá s tou první, máme toužit po Bohu, tedy dostat se do nebe. Zde se naskýtá otázka kdo se do nebe vlastně dostane. Hypotéz je několik, ale já osobně se ztotožňuji s touto: Každý kdo chce a komu by v nebi nevadil jeho největší životní nepřítel (soused, tchýně, manželka, ale také vrah jeho dítěte, nebo jeho rodičů). To je asi poměrně tvrdé, ale je to tak. Nebe je společenství lásky, ve kterém nemůže existovat nenávist.
A tak i my máme to své nebe budovat už zde na zemi. Začít odpouštět, milovat bližní a svědomitě plnit své povinnosti. Ne z povinnosti, ale z lásky k Bohu. Vždyť jediné co si odneseme na věčnost, je naše schopnost milovat. A před Božím soudem bude snad jediná otázka: „Jak jsi miloval?"

Posvěť se jméno Tvé
Bůh jediný je svatý, on jediný je Pán, ale i přes to nám zjevuje své jméno, sestupuje na nás a činí nás svatými, patřícími Bohu a patřící na Boha. Skrze Kristovu svatost jsme byli vykoupeni a skrze boží milost budeme také spaseni. Nesmíme však být pasivní. Bůh nás volá k velkému úkolu: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření." (Mk 16,15). Bůh nás každého volá jménem, abychom se na tomto úkolu podíleli a tak šířili slávu božího království. Křesťanství je o společenství a i my se máme snažit toto společenství ve spolupráci se Svatým duchem rozšiřovat a upevňovat v Lásce.
Zamysleme se občas nad tím, kolik lidí zasahuje naše chování, jednání a smýšlení. Je to rodina, přátelé, spolužáci, učitelé, spolufarníci.... Těch lidí je mnoho a tak na nás leží veliká zodpovědnost, abychom je od víry neodvrátili, ale naopak abychom je přitáhli ke Kristu. Kde vzít sílu? Ve svátostech a modlitbách. Čím více budeme využívat dary, které nám Bůh dává a čím víc za ně budeme děkovat, tím víc jich budeme dostávat.

Příď království Tvé
Bůh nás volá a my mu máme odpovídat. Tato prostá věta má zcela zásadní význam pro křesťanský duchovní život. Bůh o nás má zájem, touží v nás žít a není elitář, každého stvořil ke svému obrazu a každého také miluje. Také nás povolává ke slavení svátostí. Právě v nich se můžeme s Bohem setkat nejdokonaleji a nejosobněji. I my máme účast na nebeském Jeruzalému, ale musíme chtít. Boží království je jako kvas který žena vložila do tří měřic mouky až všechno prokvasilo. To je vstupní antifona k mešnímu formuláři za laiky. Také nás má Bůh prokvasit a Boží kvas je zde stále. My jsme těsto a záleží jen na nás, jak budeme chtít „kynout".

Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na Zemi
Plníme opravdu Boží vůli, nebo žijeme jak se to líbí nám? Bůh nás nestvořil jako roboty. Dal nám svobodnou vůli, žít, přemýšlet a jednat a dal nám i dar víry. Jak s ním nakládáme? V novinách se píše o vraždách, o demokracii, o svobodě tisku, ale proč nepíšeme o odpadnutí od víry, vždyť co je horší, smrt tělesná, nebo duchovní?
V nebi budeme Boží vůli vnímat samozřejmě, protože Boží vůlí je dobro člověka. Zlo pak definitivně odvrhneme a budeme se radovat z Hospodinové přítomnosti. Ten kdo dokáže již tady na zemi žít ve spojení s Bohem a naslouchat jeho hlasu se nazývá svatým. Být svatý tedy nesouvisí s tím nečinit hříchy, ale je to soužití s Bohem, tak říkajíc v jedné domácnosti.
K tomu abychom uslyšeli Kristův hlas, je potřeba pokora. Buďme jako Kristus: „Jsem tichý a pokorného srdce" (Mat 11,29) a s radostí se staňme Božími služebníky.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes
Až teď můžeme myslet na jídlo, stejně jako v desateru jsou nejdůležitější první tři přikázání, tak i Otčenáš má tři prosby nejdůležitější. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno.(Lk 12,31). Když už jsme u potřeb lidí, nemysleme sami na sebe. Opět je tu slovo nám. Pokud mám co jíst já a mám nadbytek, mám si uvědomit, že je mi to pouze propůjčeno na určitý čas. Proto jsme povinni se účastnit na misijní činnosti církve, aby každý kdo potřebuje dostal to nejnutnější k životu těla – jídlo, léky, vodu, oblečení. A aby tak každý mohl stejně jako já jít cestou za Kristem.
Máme žít pro dnešek, protože nevíme, jak zde budeme dlouho. Pravoslavní připravují materii k eucharistii až v den jejího slavení, aby zdůraznili existenci dnešního dne. Také Bůh nemá minulost ani budoucnost, má jen současnost. Stojí mimo čas a prostor a tak my, inspirováni našim Pánem máme tak trochu stát mimo spěch ostatních, máme se umět zastavit, ztišit a radovat se s Božího tvoření. Ne zítra, ale dnes.

A odpusť nám naše viny
Bez Krista není spásy. Ať se snažíme jak se snažíme nejsme nikdy schopni vykompenzovat své hříchy a tak bez Boha nemůžeme dojít ke spáse. Kristus zemřel za nás a jeden teolog dodává: „Byl si to zrovna Ty, kdo vzal hřeby a prorazil Kristovy ruku, kdo ho bičoval i tupil" a jiný mu namítá „Byl si to zrovna Ty, koho polila Kristova krev a na koho sestoupil Duch svatý". Kristova oběť je zpřítomňována na mši svaté, zde jsem skrápěni Krví a naplňovaní Duchem, pokud ovšem chceme.
Každá bohoslužba začíná křížem a pak je úkon kajícnosti. Jeden věhlasný kazatel později upálený kacíř z kazatelny často volal: „Vaše hříchy Vás spasí!". A do určité míry měl pravdu. Přiznání a litování hříchů, spolu s prosbou o odpuštění dobrou možností jak začít modlitbu.

Jakož i my odpouštíme naším viníkům
My jsme povinni odpouštět, když chceme, aby Bůh odpustil nám. Když nedokážeme odpustit, nemáme účast na Božím království. Nemůžeme opravdově slavit svátosti, nemůžeme se účinně modlit.
To co dělá člověka člověkem je schopnost milovat a k lásce patří odpuštění. Tvrdíme li, že jsme věřící křesťané, tak nemůžeme dokázat neodpouštět. Ježíš nám dává jednoduchou radu k tomu, jak soudit druhé: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" (Jan 8,7). Druhá rada: „Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno." (Lk 6,37). Bůh je milosrdný, ale my sami se můžeme diskvalifikovat ze hry o nebe. Nechme se vést Duchem svatým a odpouštějme si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil nám.(Ef 3,41).

A neuveď nás v pokušení
Bůh na nás nikdy neposílá větší zkoušky, než jaké jsme schopni unést. Každá zkouška je pak testem naší dospělosti. Když se staneme biřmovanými, měli bychom v těchto životních situacích umět „chodit".
Dávejme si pozor na hledání prorockých snů, vidění a zjevení, na hledání senzací a podobných zážitků. Chraňme se toho říkat Bůh po tobě chce to a to. Hospodin přichází v tichosti, něžnosti. Setkání s ním je intimní, osobní a osobitý zážitek.
Jak tedy můžeme chápat šestou prosbu Otčenáše? Prostě a jednoduše. Vyhýbejme se pokušením, žijme s Bohem a bez ustání se radujme (Fil 4,3), neboť vše mohu v Kristu, který mí dává sílu (Fil 4,13).

Ale zbav nás od zlého
Zlé je všechno, co schází k dokonalosti, tedy naše hříchy, slabosti, ale v globálním ohledu také Satan. Proti zlu je nutné bojovat. Ve Starém zákoně to dělali posty a trháním šatů, v Novém zákoně přišel Petr s revolucí. On se rozplakal, tedy uvědomil si, že zradil Boha, že se vzdálil od dokonalosti. Poslední prosba Otčenáše má tedy dvě roviny.
První rovina je očistná. Člověk je pošpiněn hříchy a aby mohl být Bohu blíže musí se od nich očistit. Jak? Lítostí, ne protože že má strach z Božího trestu, ale že ublížil Kristu, že se provinil vůči někomu kdo ho miluje.
Druhá rovina je duchovní. Toužíme po spojení s Kristem v modlitbě, proto se chceme zbavit všech špatností, nedokonalostí, hříchů, abychom mohli spočinout v Božím království. Je evidentní, že nám v tom někdo brání, někdo kdo chce, abychom nebyl šťastni. Je to ďábel a my prosíme Pána aby byl s námi.

Amen.
Amen znamená staň se, nebo také tomu věřím a za Tím si stojím. Amen nikdo nemůže říci za tebe. Je to tvé rozhodnutí, tvůj souhlas s modlitbou, vírou, je to tvé „fiat" na Boží volání. Amen je aktem tvé víry. Říká se při přímání eucharistie, svátosti smíření, biřmování,... Tvé amen je rozhodnutí, je to Tvůj podpis v modlitbě.

ZDROJ: http://vira.bloguje.cz/741136-5-otce-nas.php